Staré fotografie na tomto webu mě inspirovaly k napsání několika vzpomínek na své modelářské začátky.
O letadla jsem se se svými stejně starými kamarády zajímal od dětského věku. Bydleli jsme kousek od vojenského letiště, takže jsme mohli vidět letadla hodně zblízka.
Naše modelářské začátky byly dosti svízelné – nebyl materiál (musely stačit špejle do jitrnic, hedvábný papír a truhlářský klíh). Hlavně chyběly jakékoliv informace, modelářské časopisy nebyly, občas se nám dostal do ruky nějaký plánek, podle kterého jsme ale model postavit nemohli (nebylo z čeho), nebo jsme na stavbu nestačili.
První model, který nám skutečně létal, byl kluzáček Formánkova 401. Opravdu modelařit jsme začali na tehdejší osmileté škole někdy v roce 1951, kdy byl na této škole založen modelářský kroužek. Za to, že řada z nás u modelařiny zústala do dneška, vděčíme hlavně tehdejšímu vedoucímu kroužku, později známému libereckému modeláři Františku Podanému, který zde vykonával vojenskou prezenční službu. Ten nás naučil za poměrně krátkou dobu opravdu hodně.První model, který jsme pod jeho vedením postavili a také jsme se s ním pořádně vyblbli byl školní kluzák ERO II.
Brzy jsme se stali členy Svazarmu. Mělo to nesporně jednu velkou výhodu: postupně jsme dostávali materiál a měli jsme dílnu. Tehdy také začal vycházet časopis Letecký modelář (později Modelář). Význam tohoto časopisu byl pro nás opravdu velký, zejména v pozdější době, kdy se v něm objevily návody na RC zařízení.
Z počátku jsme stavěli hlavně volné větroně (Čížkovy konstrukce Sluka, Káně) , později pak modely tehdy nové kategorie A2 – vzpomínám si například na model Kavka (nedávno vyšel znovu jeho plánek upravený pro RC), Andromeda, Káča 3 a další.
Zajímavou epizodou byla stavba horkovzdušného balonu úctyhodných rozměrů, který jsme lepili u nás v kuchyni v době, kdy rodiče byli v práci. Start se uskutečnil na dvoře kamaráda, od jehož babičky jsme si „vypůjčili“ kamínka včetně dlouhé kouřové roury, zatopili v nich ukradenou slámou, balon jsme naplnili a ůspěšně vypustili. Bohužel na nesprávném místě a v nesprávnou dobu – v těsném sousedství kasáren a v době, kdy vrcholila balonová akce Svobodné Evropy ( pro nezasvěcené – z území Německa byly vypouštěny balony nad naší republiku, ze kterých se pravidelně uvolňovaly letáky s „protistátním“ obsahem). Poblíž bydlící horlivý člen PSVB (pomocné stráže veřejné bezpečnosti) samozřejmě náš balon považoval za jeden z nich a nás, kteří jsme za klesajím balonem jeli na kolech předjel a byl odhodlán bránit jej před námi až do příjezdu SNB (zřejmě s vidinou pochvaly). Naštěstí policajti rozeznali hedvábný papír od letákového balonu a všechno pro nás skončilo jenom důtkou ve škole – za sprosté nadávky členovi PSVB.
Větroně a balony pro kluky jako my byly hezké, ale létaly moc potichu. Proto jakmile se objevily z přídělu Svazarmu motory, začali jsme se věnovat motorovým modelům. Prvním motorem, který se nám dostal do ruky, byl detonační NV 21. Kromě několika volných motoráků jsme stavěli hlavně upoutané modely. Pamatuji se na první – RODEO.
Postupně jsme si pořídili řadu dalších motorů – BUŠ ALBON, LETMO, START, VLTANAN, ZEISS, JENA, TONO, MVVS. Také naše modely a pilotní dovednosti se zdokonalovaly.Vzorem nám byly upoutané akrobatické modely Miroslava Herberta a Josefa Gábriše. Postupně mezi nás přicházeli mladší modeláři, z nichž například Karel Svoboda a Jan Benc nás brzy překonali. Karel Svoboda má také jeden primát. Vyrobil pulzační motor a pokud vím je do dneška jediný v širokém okolí, kdo s upoutanou „rourou“ za patřičných zvukových efektů létal (neumím si představit co by se stalo dnes, kdybychom „rouru“ nahodili na chodníku v centru města, jak jsme to dělali tenkrát).
Samostatnou kapitolou v mém modelářském životě jsou RC modely. Jakmile se v Modeláři objevil návod na stavbu RC soupravy Alfa ing. Hajiče, začal jsem ji stavět. Největším problémem bylo sehnání součástek. Naštěstí jsem v té době studoval v Praze, takže jsem mohl pravidelně navštěvovat prodejnu radiosoučástek v Žitné ulici. Většinou stejně nic neměli, přesto jsem zařízení zdárně uvedl do chodu, i když jenom na stole. Do modelu to dát nešlo, protože vysílač se neustále rozlaďoval , anodové baterie, které byly ve vysílači i přijímači nebyly k sehnání (zařízení bylo elektronkové, kromě anodové baterie s napětím několika desítek voltů byly ještě nutné monočlánky jako žhavící zdroje). Teprve když se objevily první tranzistory, začalo se mi dařit a první jednokanálové soupravy celkem spolehlivě fungovat . Jednalo se o systém doraz-doraz, tj. bez signálu byla plná výchylka směrovky vlevo, se signálem plná vpravo. Funkci „serva“ zastával elektromagnet, později spolehlivější elektromotor, na jehož hřídel se navíjela chirurgická nit („špagomatic“).Pro stavbu vícekanálových zařízení stejného systému byl pro nás největší problém serva. Když se podařilo sehnat Graupnerovy serva Bellamatic a Servomatic, bylo vyhráno. RC modely začaly v našem klubu převažovat. Stavěly se modely podle plánů pana Fary, ale také vlastní konstrukce. Další etapou mé stavby RC souprav byly bezprostřední přechůdci dnešních moderních souprav – proporcionální rádia se superhetovými přijímači, k dostání byla občas i kvalitní serva. Postupně se dala slušná souprava koupit (Modela) a amatérská stavba postupně ztrácela význam.
Modelařině se věnuji stále, i když jsem toho v posledním roce mnoho nenalétal. Pro pohodové létání mám historika Letná s elektropohonem a spíše se věnuji svému vnukovi. Věřím, že modelářský klub v Havlíčkově Brodě , který se od letošního roku stal modelářským odborem AK Havlíčkův Brod, bude i nadále ve své činnosti úspěšně pokračovat.
Autorem článku je Mgr. Miroslav Vondra, za čež mu jménem RCM Havlíčkův Brod děkuji.